Jak jsem stávkoval za logo

Nadpisek "Jak jsem měl nechtěnou blogovou pauzu 2" by asi nebylo to pravý. Takže budu dělat, že jsem stávkoval. Stávkuju, protože už jsem dlooooouho bez loga (nebo jak se nadává tomu nahoře). Vím, že vás strašlivě mrzí, že tu nejsou nové příspěvky (ehm, ve skutečnosti vím, že je vám to jedno), ale nehodlám ustoupit. Takže chci poprosit nějakou dobrou duši, která umí s Photoshopem, Corelem, GIMPem, Malováním nebo nějakým jiným grafickým programem, aby mi logo udělala. Byl bych rád, aby byl na logu celý název blogu, tedy A Rinter řekl: "Budiž blog!". Preferuji vhodně vložený obrázek muffina. Budu nesmírně zavázán komukoliv, kdo se toho ujme. Posílejte na Rinter@seznam.cz . Jo, teď mě napadlo, že jsem se mohl vymluvit na maturitu, ale co...

Jak jsem oslepl

Už je to nějakej pátek (vlastně to začalo v pátek *DUM-DUM-DUM* Pátek 13., červen) co jsem skoro týden neviděl. Aby jste si nemysleli, že jsem se připletl k nějakým rasovým nepokojům a trvale opálení spoluobčané mě rozžaheveným pohrabáčem smažili bulvy (to by bylo aspoň akční), tak Vám vysvětlím, že jsem byl na laserové operaci očí, abych už nemusel nosit brýle (už to tak akční není, co?). Přijeli jsme tam o něco dřív ale všichni pacienti, kteří šli na stejný termín tam už byli. No co, tak budem poslední na řadě. Sedl jsem si na pohovku u ordinace a taťka s mamkou šli do vedlejší místnosti. Spíš ty dvě místnosti vypadali jako jedna velká, ale to je jedno. Sedím a sestřička mě rozkapává oči. Po nějaké chvíli slyším z vedlejší místnosti povědomé chrápání. "Jen ať to není taťka." "Pavle, chrápeš." zašeptala mamka a můj otčím se probudil a něco zamručel. Byl po noční, tak aby jste pochopili, že není narkoleptik. Přišel jsem na řadu. Trochu roztřesenej jsem vešel do místnosti kde mi už dřív dělali testy. Položil jsem se na stůl a sestřička mě zalepila jedno oko. Byl jsem něco jako pirát ("Johoho, johoho, chlastali rum!" ehm, vzpomínka na Ostrov pokladů. Jediný co si z té knížky pamatuju je tahle část písničky). Rozkapala mě ještě čímsi umrtvený nezalepený oko a vložila do něj rozvěrač, protože jsem nesměl zavirat oči. V tomhle jsem očekával problém, ale nakonec jsem měl furt vytřeštěný oči, takže pohoda. Mohli jsme začít. Před okem mi začala mávat malá golfová hůlka, která mi seškrábla epital (takovej ten vršek oka), který doktor odejmul pinzetou. Byl to takový zvláštní pocit. Nic příjemnýho, ani nepříjemnýho, trochu to lechtalo. Pak jsem musel koukat na světlo mezi čtyřma dalšíma a VZZZZT. Spustil se laser. Měl zvuk jako praskání statické elektřiny. Měl jsem pocit, že mi to oči zatlačuje na druhou stranu hlavy a cítil jsem smrad spáleného masa. Naštěstí mě doktor varoval, že něco takovýho ucítím, takže jsem se moc nepolekal. Bylo to docela nepříjemné, ale trvalo to něco málo přes deset sekund. Schytal jsem další dávku kapek do operovaného oka a bylo zalepeno jako to vedle. Stejný postup u druhého oka. Slepej jako kotě jsem se posadil na stůl a sestřička mě odvedla k rodičům. Viděl jsem totální ho... ehm, vůbec nic. Sjeli jsme výtahem do prvního patra a jeli autem domů. Byl to tak trochu nezvyk všechno kolem jenom slyšet a nic nevidět. Jakmile jsme přjeli tak jsem se snažil trochu najíst. Zkoušel jsem si to ještě před zákrokem, ale poslepu jsem to prostě neuměl. Mamka mě nabrala jídlo a já to snědl. Takhle to šlo. Každou hodinu (pokud jsem neusl) jsme museli kapat kapky, ale stejně to hodně řezalo. Pátek a sobota byli příšerný. Neděle už byla lepší, ale pořád žádná sláva. Ten večer jsme konečně sundali obvazy. Viděl jsem hóóódně rozmazaně. Nasadil jsem černý brejle (...protože mi nejde, chránit svoji duši, která něco tuší... Ready Kirken, jestli neznáte) a snažil jsem se koukat přes ně. Den ode dne jsem viděl líp a líp. Teď už vidím téměř perfektně. Mám jen půl dioptrie na pravým oku, kvůli nějaké jizvičce. Sviňa, je přesně na zornici. Pokud to nerozkapem (taky by mě zajímalo, jak se daj rozkapat jizvy), tak půjdu na broušení oka. Aspoň budu mít zase o čem psat. Pokud to teda bude dostatečně akční.

Jak jsem měl nechtěnou blogovou pauzu

Jsem zpět! ... Žádné nadšení? No, neva. Každopádně abych to shrnul. Na bloggeru mě štve jedna věc a to *chvíle napětí* přihlašování. Někdy v květnu krátce po formátu zapráskaného harddisku a reinstalu windowsů, jsem se chtěl přihlásit na blogger abych mohl přidat další článek. Bum! Nelze přihlásit. Otázky typu "Máte správně uživatelské jméno a heslo?" mě dokázali jedině vytočit. "Nejsem přece blbej" láteřil jsem. Přihlašovací jméno: Rinter. Heslo: *CENSORED*. To je přece jasný. Zkoušel jsem to ještě druhej den. Zase bez výsledku. Krev se ve mě vařila až se mi z hlavy vypařilo co jsem to sem chtěl vlastně napsat (nevím to doteď). Až o nějaký 3 měsíce později, dnes, mi Alda napsal ať hodím něco na blog. Vysvětlil jsem mu (i když bych přísahal, že už jsem mu to několikrát říkal) co se mi stalo. "A nemáš třeba špatně uživatelský jméno? Je ve tvaru tvýho mailu, párkrát jsem na to zapomněl" napsal mi. Pomale mi začala padat čelist zatímco jsem vyťukával adresu. Přihlašovací jméno: Rinter@seznam.cz. Heslo: jako předtím. Chvíle napětí... A jsem tam. Takže díky Aldo, jsem zpátky. Oslavně dojídám zmrzlinu a zapíjím to kofolou, kterou si u nás zapomněl Kapr (má si hlídat věci). Jediný co zbývá je logo, které si vzal na svědomí výše zmíněný pan Aldarix. Ale spěchat na něj nebudu (Už to bude? Už to bude? Už to bude? Už to bude? Už to bude? Už to bude?)

Jak jsem přestal jíst vietnamské jídlo

Né všechno se stane hned. Něco trvá dýl. Musíte s tím něco zažít, aby jste tomu uvěřili. Já mám s restauracemi bratrů z východu několik zkušeností. Než jsem vůbec kdy něco ochutnal slýchal jsem historky o tom jak se gyros dělá z koček. Samozřejmě jsem tomu moc nevěřil, ale hodilo to stín nedůvěry. Pak jsem navštívil vietnamskou restauraci. Pamatuji si to jakoby to bylo včera. S nějakým svým kumpánem, tak přesně si to nepamatuju, ale myslím, že to byl Pepa Veselej, jsem šel po našem náměstí. Cikáni byli tehdy ti o kterých se pořád mluvilo a tak se kvůli pár lidem se žlutou pletí, kteří prodávali papuče a trika co se lehce trhaly na hadry, nedělal moc velkej povik. Nedávno byl otevřen stánek Red Dragon na náměstí (nyní Rudé náměstí, protože komunisti nikdy Blansko neopustili... no, je tam červenej chodník) a tak jsme se tam zastavili na jídle. Vzpomněl jsem si na pověsti o domácích mazlíčcích a zkusil jsem teda něco bezmasého. "Jedny hranolky" objednal jsem si. "Hochčhaš" (nebo něco takovýho) zařval na svého kamaráda ze země vyházejícího slunce. "Pať-ňáct" řekl mi s lámanou češtinou (cenou si nejsem jistej, přece jen je to trochu dýl). Položil jsem mu na stůl peníze a on je shrábl. Za chvíli měl hranolky v ruce. "Keť-up, ho-ti-ti, ta-tá-ku". Nechápavě na něj koukám a moje šedá kůra mozková přechroupává co my právě bylo řečeno. "Tatarku" vyhrknu. Kydne mi na hranolky něco bílího, co jsem netroufal hádat a tak jsem musel prostě jen slepě věřit. Vzal jsem si hranolky a umělohmotnou vidličku. No, jedno se jim muselo nechat, bylo to fakt dobrý. Ale tady nastává první důvod proč už nejím u vietnamců. DOMLUVA. Nemohl jsem všechno zažít sám. Uběhlo pár měsíců, možná let a kousek od velké krabice plné školních papučí vyrostlo bistro Panda. Najít ho můžete myslím i v Olympii. Každopádně, tenhle příběh mám od Petra Kopeckého. Jestli nekecal... Petrova teta se rozhodla, že vyzkouší vietnamskou kuchyni. Zašla do výše zmýněného bistra a objednala si rizoto. Nechala si ho zabalit. Když došla domů, čekal ji šok (čas pustit znělku z psycha). Když prohrábla rizoto, lezli v něm červi. Jiný kraj, jiný mrav. Rizoto patrně skončilo v koši nebo v záchodě. Říkejte si to rozmazlenej chlapeček, ale červi bych nežral. Stejně jako kočky. Sice maso jako maso, ale stejně. To nás přivádí k druhému důvodu proč nejím u vietnamců. PŘÍPRAVA JÍDLA. Poslední příběh se stal několik měsíců zpátky. Na střední škole jsme často chodili (už nechodíme... aspoň já ne) do vietnamského bistra v Boskovicích. Svou absenci masa jsem poctivě dodržoval a tak jsem si dával smažený sýr v bulce se zeleninou a okurkem. No a když jsem tam byl předposledně, tak stojím s kámošama u prosklenýho pultíku a čekáme až se dostanem na řadu. Najednou Trang (nebo jak se jmenuje) dává na bulku okurek. Vezme ho a položí do bulky. Ale nevěděl, že tím něco probudil. Z okurků vylezl hnusnej šváb a začal si to štrádovat po okraji pultu (ze strany kuchaře, né zákazníků, jen aby bylo jasno). Trang si toho samozřejmě všiml a tak ho (nevím jestli rukou nebo něčím jiným) plácl. Šváb sletěl na zem a my jsme jen viděli jak ho zadupává. "Choňahchhacho" nebo co říkal a koukal na mrtvolku švába. Pak se koukl zase na nás a na naše udivené výrazy. "Hochahochi" nebo co řekl a mával při tom rukama. Mělo to byt asi něco ve smyslu jako "To nic nebylo, nedělejte si starosti". Docela to s náma zamávalo a chtěli jsme si dat smažák bez okurku. Ale co, ten šváb byl umytej, takže jsme si dali i ten okurek. Ale stejně je to třetí důvod proč nejím u vietnamců. HYGIENA. Tak doufám, že Vám to pomůže se rozhodnout zda si dát velkou porci gyrosu nebo Pájovo menu.

Jak jsem objevil nirvánu

Nirvána. Legendární skupina. Nezapomenutelné songy. Sebevražda frontmana... Tenhle příspěvek, ale bude vypovídat o McDonaldovi.
Ti co mě znají, ví o mé slabosti. Ne, teď nemyslím ani comics, ani počítač, ani spostu jinejch věcí, ale jídlo Bohů, které se podává ve fastfoodu zvaném McDonald. Podle zakladatele Ronalda McDonalda, toho klauna co postává u vchodu a kření se na Vás z Happy Mealu. Jako malej hošík, jsem to tam zbožňoval. Krabice s hamburgrem nebo cheeseburgrem, coca-colou nebo spritem a hračkou. Jediný problém byla cena. Bony už neplatili, stravenky neberou a já byl poslední ze tří dětí. Tohle jsem si mohl dovolit jednou za čas. Ale teď jsem dospěl. Řeknu Vám jak docílit opojení mysli a duše pomocí tohoto tučného amerického jídla. Stačí si objednat tzv. "Pájovo menu" (v McDonaldovi to neříkejte, stejně neví co to znamená). Skládá se z (pište si) 2x cheeseburger, malé hranolky a střední cola. Mělo by vyjít na takových necelých 100Kč, 90Kč, nevím... Ale koupě je jen půlka cesty k osvícení. Důležitý je taky způsob konzumace. Ne, není to jedno a ne, nejsem magor. Probíhá to takhle, kousnete do cheeseburgeru a chvíli ho žvýkáte. Až ucítí jak se Vám sýr, bulka a kečup sladce rozpouští v ústech, vrazíte do nich ještě 2-3 hranolky. Znovu sežvíkněte. Potom vemte do ruky colu a lehce si srkněte. Chvíli přežvykujte a spolkněte. P-A-R-Á-D-A!!! Někteří mohou namítnout, že je to malá porce. Tak jest. Kdyby byla velká, stojí ten zážitek, hodný bohů, 3x tolik. Komu se to nelíbí ať se jde najíst k bratrům z východa. Jednou jsem tam zažil něco fakt nechutnýho (a to jsem si nekupoval jejich maso), ale o tom zase jindy. Jediné co nedoporučuji je stravovat se v Praze u McDonalda kousek od sochy svatého Václava. Bylo mi pak tak blbě, že jsem si ani nemohl dat tortilu u KFC (s tortilou mám taky nechutnou historku, ale na tu teď taky není čas... no, vlastně to nebyla tortila, ale vypadalo to tak a bylo to velice nechutné). Takže vzhůru, vzhůru, vzhůru do větších měst zaběhnete k McDonaldovi nebo k McDriveovi a dejte si "Pájovo menu"!!! V komentářích napište jak Vám chutnalo.

Jak jsem byl poblíž smrti

Zajímavá historka. No, asi to nebude tak dlouhej článek jako předchozí, ale musí to stačit. Jednoho dne, není to zase tak dávno, jdu s kámošama z Kauflandu. Myslím, že jsem zrovna vyprávěl něco zajímavýho, ostatní mě nevnímali, tak se otočím. Najednou "Ty vole!" PLÁC! No, PLÁC... Spíš PLESK nebo BUM. Taková dutá rána. Jako každej kdo se řídí pravidlem "Kdo vyhraje, uteče!" jsem se sklonil a skryl jsem hlavu pod ruce. Znělo to trochu jako výstřel, nebo když někdo vykopne míč, nebo tak něco, prostě takový PLÁC, PLESK nebo BUM. Tak trochu FLÁK. Je to jedno, jde jen o citoslovce, snad si to dokážete představit. Zpátky k historce... Tak jak jsem tak přikrčenej, očkem kouknu na kámoše a zjišťuju, že zíraj někam za mně s povadlými čelistmi. Narovnám se otočím se a co to nevidím. Pták ležel na zádech uprostřed silnice. Kouknu na nebe. To BUM, PLESK (ten zvuk prostě) byla mrtvola ptáka, kterej dopadl na zem. Nad ním nebyli žádné dráty, nikdo ho asi ani nesetřelil, protože jsem si nevšiml, že by z něj tekla krev. Že by ptačí chřipka? Nebo smrt stářím? Srdeční zástava? Nebo to byl jen EMO-pták co spáchal sebevraždu. Vypadá to, že všechno zůstane záhadou...

Jak jsem dělal fireball

Není to tak dlouho co jsem dostal chuť na to shlídnout pár dílů Městečka South Park. Najedu na zkouknito a začnu vyhledávat. Ke vší smůle zjistím, že jsou všechny díly nějakým dobrákem smazaný. Tak, že bych koukl na něco jinýho? Dám zpět a co nevidím mezi novýma videama. Borec držící ohnivou kouli. "Hmm, to bych mohl zkusit," pomyslím si. Kliknu na video. Je sice anglicky a je k tomu něco jako hip hopová hudba, ale co, přežiju to. Sleduju a snažím si návod zapamatovat. Podle všeho by neměl fireball pálit pokud se nedotknu toho vysokýho oranžovýho plamene a budu se dotýkat jen toho modrýho okolo fireballu. Tak začnem. Potřebuju 100% bavlnu, 100% bavlněnou nit, jehlu, nůžky, benzín do zapalovače (přece jen kdyby jsem to polil normálním benálem, tak mě z ruky zbyde ohořelá větvička) a zapalovač. Všechno až na ten benzín mám. Brnknu Kaprovi, kterej je zrovna v Kauflandu. "Zdar. Hej, koukneš se mě kolik stojí benzín do zapalovače?" zeptám se ho. "Joo, kouknu a pak ti řeknu" "OK" Později se dozvím, že by měl stát asi kolem 30 Kč. Tak to jde. S podesátikorunou jdu do Kaufu a kupuju benzín. "Dobrý den, kolik stojí benzín do zapalovače?" ptám se prodavačky v tabáku. "No, to je různý," odpovídá "Buď za 69," oklepu se, tolik ani nemám "59" druhý oklepání "a nebo 26." No co, je to nějakej vimr, ale beru to. Zajdu dom a začnu s přípravou. Mamka není doma, tak jdu pro jehlu, nějakou nit (ani nevím jestli to byla 100% bavlna) a látku. Hledám, šátrám, až najdu přihrádku s hadrama. Koukám co by mohlo byt bavlněný. Hele, moje pyžamo z dob mládí. To ještě vyráběli kvalitní zboží, teď je to samej asiat a "cicapade" a za pár dní máš z bot dva žraloky. A když je jdete vrátit, tak vám lámanou češtinou odpoví "Nemí chodit." No, zpátky k fireballu. Dojdu k videu, kde je nepsaný, že mám vystřihnout proužek 6x2. Vystřihnu, smotám do kuličky a zjišťuju, že je to moc malý. Hmmm... Tak vystřihnu větší. Furt moc malý. Znova stejně velký a všechno smotám dohromady. Sice je to spíš krychle než kulička, ale neva. Později jsem zjistil, proč mě to nevycházelo, bylo to totiž v palcích, což tam ten anglán nemohl napsat. Ustřihnu 10cm nitě (ano, mělo to byt 10 palců) a provleču to skrz kuličku (krychličku). Tak tak to vyšlo. Teď ta hlavní část, polit benzínem. Jdu s tím radši ke dřezu, přece jen nechci aby můj počítač shořel v plamenech. Poliju to tak aby to nasáklo a vezmu mamčin zapalovač hořáků. Fireball držím v ruce nad dřezem, ale bojím se to zapálit. Vytáhnu nůžky a chytnu fireball do nich. Zapálím. BLAF! Tak trochu domácí flambování. Pustím vodu a ponořím táborák pod ni. Ufff. Tak znova. Vymačkám vodu a zkusím v nůžkách zapálit. Chytne to a zhasne. No jo, měl bych to znova polit (fireball by měl vydržet na furt, ale přece jen se nepočítá s tím, že ho magor hodí pod vodu). Tak poleju, chytnu do nůžek, zapálím a jdu se dotknout. Přibližuju se k fireballu a cítím jak se mi oteplují bříška prstů. Nemám na to. Pustím vodu a poliju to. Vymačkám vodu, chytnu do nůžek, poliju benzínem, zapálím. BLAF! Jsem taky kus volodroida. Jsem polil benzínem i nůžky. Pohotově pouštím vodu a chladím. Nůžky jsou trochu zčernalý, ale po čase mití, to zmizlo. Ani nestříhali černě. Znovu vymačkám vodu, poliju benzínem, chytnu do nůžek, zapálím. Teď se toho dotknu. Chytnu fireball mezi prsty. Překvapivě, to se totiž stát nemělo, to začalo pálit. Hodím ho do dřezu a zchladím vodou. Tak konec. "No," pomyslím si, "třeba jsem se omylem dotkl toho orandžovýho plamene." Zkusím to ještě jednou. NAPOSLED vymačkám vodu, poliju benzínem a položím fireball na rozevřenou dlaň. Zapálím. Pohoda... nepálí.... počkat.... PÁLÍ!!! Zahodím fireball do dřezu, proud vody pustím na ruku a na tu zrádnou kuličku. Zkoumám. nic spálenýho. Dobrý je to. Vezmu to co z fireballu zbylo a hodím to do odpadkáče. Po pár dnech přemýšlení mě docvaklo, že to možná bylo tím, že jsem neměl 100% bavlnu. No, až ji seženu, zkusím to znovu.